Publikováno dne 12.07.2021
“Podstatou práce diplomata je snaha vytvářet o něco lepší svět,” říká René Miko, ředitel Odboru OSN a globálních otázek při Ministerstvu zahraničních věcí ČR v rozhovoru pro UNICEF.
Česká republika je členem desítek mezinárodních organizací a uskupení. V čem konkrétně vidíte přínosy multilateralismu? A jak významné je pro nás členství v OSN?
Česká republika jakožto stát ve světovém měřítku spadající do kategorie těch menších nemá jinou volbu než co nejaktivnější účast v mezinárodním multilaterálním systému. Vždyť co by bylo alternativou? Systém dvoustranných dohod s jednotlivými zeměmi? Máme tisíce zájmů, o které se můžeme hlásit a o ně pečovat v rámci jednotlivých mezinárodních mezivládních organizací. Ty ovšem fungují s různou mírou efektivity a my se coby jejich podílník musíme velmi kriticky o jejich práci, včetně jejich hospodaření, zajímat. OSN je pak tou jedinou vskutku globální a z hlediska své činnosti univerzální organizací. A to nechávám stranou tragické historické důvody, které mj. vedly k tomu, že Československo bylo jedním ze zakládajících států OSN. Je to vskutku tak, že kdybychom OSN neměli, museli bychom si ji vymyslet.
A na druhou stranu, jak významnou roli, dle Vašeho názoru, hrají Česko a Češi v OSN i jeho specializovaných agenturách? Myslíte si, že jsme zastoupeni adekvátně? Jak je podle Vás v OSN vnímána Česká republika?
Mezinárodní instituce jsou českými občany vnímány jako ty, které v časech krize poskytují důležitou stabilitu, kotvu na rozbouřeném moři. V období krize, způsobené koronavirovou pandemií, tak výrazně narostla důvěra českých občanů v Evropskou unii, ale třeba i právě v OSN, u které jde o skok ze 45 na 57 procent. Velký kredit mají zejména specializované agentury OSN, jakou jsou např. právě UNICEF, ale i UNESCO nebo UNHCR. Dobrou pověst mají rovněž modré přilby OSN.
Česká republika je v OSN silně viditelná především svými aktivitami v oblasti ochrany a prosazování lidských práv. Ještě do konce letošního roku máme křeslo v Radě OSN pro lidská práva, jejímiž členy se stáváme opakovaně. Naším předsednictvím Hospodářské a sociální rady OSN před několika lety jsme se zase významně zapsali do práce na implementaci Cílů udržitelného rozvoje.
Co se týče zastoupení Čechů v OSN a v jeho specializovaných agenturách, tam bychom rádi viděli spíše než vyšší počty našich občanů, jejich jinou strukturu; zapojení na seniornějších pozicích, blíže k rozhodovacím procesům. Ale jde o běh na dlouhou trať. Snažíme se posilovat odzdola expertízu mladých lidí, kteří mají zájem do systému OSN vstoupit, využívat potenciál našich dobrovolníků či nově i systému juniorních profesionálů (JPO). Jeden z nich teď například pracuje pro UNHCR v uprchlických táborech na pomezí Etiopie a Somálska. Zkušenosti, které odtamtud přináší, jsou pak k nezaplacení.
Často zaznívá kritika, že se model OSN přežil, že neplní své základní poslání a je nutno vytvořit jiné struktury. V čem vidíte Vy roli OSN v současném světě?
Určitě se ozývá velké množství kritických názorů na stav, v němž se stávající multilaterální systém nachází. Často mají velmi racionální opodstatnění. Skutečností ale je, že mezinárodní mezivládní organizace nejsou tvořeny ničím jiným než členskými státy. Tedy zjednodušeně řečeno, jaké jsou státy, takový je multilaterální systém. Musíme vycházet z toho, že většina zemí světa není demokratických, že mají různé pohledy na ochranu lidských práv a svobod i fungování právního státu. OSN je nepostradatelná jako scéna, na které se odehrávají všechna tato „státní přesvědčení“ a při té „hře“ se neustále hledá nejmenší společný jmenovatel pro dohodu. Opakem dohody je nedohoda a od té bývá krůček ke konfliktu, často ozbrojenému.
I my uplatňujeme četné výhrady vůči práci OSN. A to ať už individuálně nebo koordinovaně s celou EU. Jde ovšem vždy o kritiku konstruktivní, snažící se o zlepšení systému. Role Unie je přitom v tomto směru zásadní. EU je souhrnně největším přispěvatelem do systému OSN a je třeba, aby její hlas byl více slyšet. António Guterres byl před několika dny znovu zvolen generálním tajemníkem OSN. Do jeho reformních plánů vkládáme my i celá EU četné naděje. Snad nebudou zklamány.
Jak podstatná jsou témata spojená s mladými lidmi a dětmi v naplňování Cílů udržitelného rozvoje (SDGs)?
Asi nepřekvapím, když suše konstatuji, že bez přehánění jsou toto témata zcela zásadní. Všechny SDGs jsou de facto o mladé generaci, o její budoucnosti. Nade vším samozřejmě ční problematika klimatické změny, nicméně vybral bych jiné tři cíle, které považuji za nutné zvlášť zdůraznit i v kontextu pandemické doby. Jde o cíle kvalitního vzdělávání, genderové rovnosti a budování silných institucí a účasti na politickém životě.
Dětský fond OSN – UNICEF si letos v prosinci připomene 75 let od svého vzniku. V prvních letech své existence UNICEF pomáhal dětem v poválečném Československu, později byl znám prostřednictvím příběhu první pohlednice, dnes u nás získává podporu především pro programy v krizových oblastech. Vzpomenete si na své první setkání s UNICEF?
Myslím, že to bylo někdy v raném dětství, když jsem slyšel příběhy o tom, jak jedné části naší rodiny, zle postižené druhou světovou válkou, následně nástupem komunistického režimu a násilnou kolektivizací účinně pomáhala UNRRA, předchůdkyně UNICEF. Šlo, myslím, zejména o zprostředkování kontaktů s příbuznými v USA, dodávky léků, zejména penicilínu, ale i třeba hraček. Po r. 1948 ovšem stopa víceméně končí. Následně jsem se zabýval prací UNICEF například při mém působení při UNESCO. Mandáty obou organizací se v některých směrech překrývají. UNESCO bylo v té době silně kritizováno za neustálé rozšiřování svých aktivit. UNICEF jsem naopak viděl jako organizaci, která se striktně drží svých úkolů, efektivně je plní a je velmi úspěšná v získávání finanční a materiální podpory od donorů.
Jaká část Vaší práce jako ředitele odboru OSN a globálních otázek Vám osobně přináší největší radost?
Je to jednoznačně práce s mladými lidmi. Jde o kolegy, kteří přijdou hned po absolvování naší Diplomatické akademie. Často mají za sebou studia na předních světových či evropských univerzitách nebo působení v nevládním či soukromém sektoru všude po světě. Mají spoustu nápadů a podnětů k novým aktivitám. Ne všechny samozřejmě obstojí v poněkud sešněrovaném světě státní správy, ale jde vždy o závan čerstvého vzduchu, který je k životu potřeba. Bedlivě pak sleduji i jejich další vývoj na postech při našich multilaterálních nebo bilaterálních zastupitelských úřadech. Podstatou naší práce je koneckonců stálá cirkulace lidí mezi zahraničím a Černínským palácem. Ale nejde jen o pracovníky ministerstva, nedávný dlouhý rozhovor s naším mladým profesionálem v UNHCR v Etiopii mne nejenom nadchl, ale i z jiného úhlu nasvítil podstatu práce diplomata, a tou – přes všechny výhrady vůči patosu – je koneckonců snaha vytvářet alespoň o něco lepší svět.