Rozhovor s Danielou Evou Rybkovou | UNICEF Česká republika

Rozhovor s Danielou Evou Rybkovou

Publikováno dne 03.12.2021

Vyrostla jsem v prostředí, kde pomáhat bylo normální. Věřím, že člověk musí mít velké sny, aby dosáhl velkých výsledků,” říká Daniela Eva Rybková, jedna ze dvou vítězů ankety Dítě Česka. Šestnáctiletá Daniela při studiu na gymnáziu již plní vzdělávací programy na prestižních univerzitách s vynikajícími výsledky a ráda by se věnovala neurologii a neurochirurgii. Jejím snem je nalézt lék na neurodegenerativní choroby, které dnes léčit nejdou. Je také závodní plavkyní a věnuje se canisterapii se svým psem.

Daniela na slavnostním vyhlášení popisuje rozsah svých aktivit
© UNICEF

Popiš prosím, čemu se věnuješ. Jaký přínos pro druhé Tvoje aktivity mají?

Odmalinka se věnuji celé řadě aktivit. Snažím se, aby to, co dělám, nebylo dobré jen pro mě, ale i pro ostatní lidi, potažmo pro celou společnost. Od dětství mě přitahuje medicína, tam směřuje většina mých vzdělávacích aktivit. V tomto směru mě vždy inspiroval můj dědeček – lékař, za nímž dodnes jezdí vděční pacienti, třeba mu jen popřát k Vánocům, protože je postavil na nohy a vrátil jim zdraví, za což mu jsou zavázaní desítky let. On dokázal léčit lidi dokonce i po těžkém úraze páteře, který jemu samotnému zdraví vzal. Tento úraz mu způsobil řadu zejména neurologických problémů – poškodil mu míchu a je i jedním z důvodů, proč mě zajímá hlavně neurologie a neurochirurgie. Nejvíce mě ale fascinuje lidský mozek a skutečnost, jak moc je ještě neprobádán. Chtěla bych v tomto směru vědu pomoci posunout dál.

Od útlého dětství se věnuji také sportu. Myslím, že sport mi hodně pomohl stát se takovým člověkem, jakým jsem, vždy hrát fér, nehroutit se, když každý závod nepřinese vítězství a umět zabrat, když chci dosáhnout na nějaký cíl. Závodně plavu a trénuji v našem oddíle i malé plavce, kterým se snažím předat nejen ty plavecké dovednosti, ale zejména ty lidské. V tomto roce jsem našla způsob, jak moje dvě vášně – plavání a medicínu – propojit. Protože mi je už 16 let, mohla jsem si udělat kurz vodního záchranářství a začít pracovat jako vodní záchranář. Od svých 10 let mám nádherného pejska, fenku kavalírka Ginger, která je mou nejlepší přítelkyní. Když byla menší, věnovaly jsem se spolu hlavně agility, jezdila jsem s ní na psí tábory a moc si užívala to, jak jsme propojené. Když mi bylo 14, udělaly jsme si s maminkou a s ní canisterapeutický kurz a od té doby se pravidelně věnujeme canisterapii, pro kterou je Ginger se svou úžasně přátelskou a trpělivou povahou jako stvořená. Chodíme především k handicapovaným dětem a seniorům, včetně těch s diagnózou Alzheimerovy nemoci. Je skvělé sledovat, jak lidem tato terapie pomáhá.

Daniela se svou fenkou Ginger poskytuje canisterapii i handicapovaným dětem
© archiv Evy Rybkové

Co Tě k tvým aktivitám přivedlo?

K mým aktivitám a k tomu, kde v nich nyní jsem, mě přivedla má chuť se zlepšovat a najít si to, co mě nejvíce naplňuje. Mám štěstí, že jsem v životě mohla zatím vždy vyzkoušet všechno, co jsem chtěla. Zároveň jsem vždy byla vedená k tomu, abych to, co dělám, dělala pořádně, tedy naplno. Protože jinak bych ani nezjistila, zda mě to skutečně baví, nebo ne. A také jedině, když něco dělám pořádně, to může být přínosné pro ostatní – kdybych neplavala dobře, nemohla bych učit malé plavce, kdybych neuměla pracovat se svým psem, nemohla bych poskytovat canisterapii lidem, kterým pomáhá. A to je veliká satisfakce.

V rámci plavání vítězka ankety také dává lekce mladším dětem
© archiv Evy Rybkové

Je něco v rámci Tvých činností, co Tě nebaví a nerad/a to děláš?

Nerada sedím jen nad knížkami, proto jsem moc ráda, že chodím do školy na Nový PORG, kde máme velmi pestré studium. Dostáváme spoustu projektů, které nás motivují ke spolupráci a kritickému myšlení, ale i k samostatné práci, kdy musíme hledat sami originální řešení. To mě baví.

Kolik máš volného času a jak ho trávíš?

Volného času mám velmi málo, ale zase tak moc mi to nevadí. Všechno, co dělám, mě baví a nějak naplňuje, a navíc jsou to velmi různorodé aktivity, takže třeba u plavání si odpočinu psychicky a u studia fyzicky. Volný čas využívám k odpočinku a regeneraci, někdy jen spím, jindy hraji na hudební nástroje – občas společně s malým bráškou nebo s maminkou. Taky ráda maluji.

Je pro mě důležité vídat se pravidelně s mými kamarády. Někdy se jdeme projít třeba s našimi psy, někdy jenom posedět na hřiště nebo společně sportujeme. Ve volném čase sbírám síly na všechny své aktivity, protože jsou docela náročné.

Podporuje Tě rodina ve Tvých činnostech? Pokud ano, jak?

Moje rodina mě velice podporuje. Maminka se mi vždy snažila otevřít co nejvíc dveří, abych mohla vyzkoušet maximum aktivit, a tak zjistit, co mě nejvíc baví a v čem budu mít předpoklady uspět. Když jsem něco začala dělat, musela jsem to dělat pořádně, ale když jsem se rozhodla, že už pokračovat nechci, nikdy mě doma nenutili v tom pokračovat. Tak jsem se například naučila hrát celkem na pět hudebních nástrojů. Když jsem ale v určité době chtěla jeden vystřídat druhým, doma mi to umožnili a nikdo mě do ničeho nenutil. Doma mě naučili, že není důležité být vždy nejlepší, ale snažit se být vždy lepší než my sami včera. Pamatuji si, jak jsem obrečela své první větší závody, protože najednou tam nebyl jen můj oddíl, kde jsem byla nejlepší, a tak jsem nevyhrála. Doma mě ale čekala bílá Fidorka navlečená na mašli, kterou mi připravil můj nevlastní táta, protože pro moje rodiče jsem vyhrála. Moje mamka se mnou celé mé dětství až dodnes o víkendech ráda vstává třeba v pět ráno a vozí mě i další děti z oddílu na závody. Peče nám bábovky a koláče na svačiny a vždycky má radost, když se mi něco povede. I můj bráška mi odmala jezdil na závody fandit a teď těžko nese, když kvůli protipandemickým opatřením na moje závody nemůže.

Daniela se svým bratrem úspěšně složili puzzle UNICEF
© archiv Evy Rybkové

Jak Tě ovlivnila pandemie covid-19? Co se pro Tebe změnilo?

Pandemie covid-19 mě určitě ovlivnila hodně. Zpočátku mi vzala můj do té doby celkem zdravý životní styl, najednou jsem nemohla trénovat a bylo těžké udržet si rutinu, která by mě motivovala na sobě dál pracovat. Naštěstí se mi ale podařilo si ji změnit tak, abych nemusela rezignovat na to, co mě baví a naplňuje – sice jsem dlouho nemohla do bazénu, ale trénovali jsme aspoň na suchu, s mamkou jsme začaly běhat virtuální běhy pro různé charity a s kamarády ve škole jsme si dávali různé výzvy, např. zaběhnout za kalendářní měsíc 80 km. Přinesla mi ale i dobré zkušenosti, např. jsem měla možnost jít na praxi do Alzheimer Home nebo jsem se dostala k různým zajímavým on-line vzdělávacím programům, ke kterým bych se jinak nejspíš nedostala. Zároveň mě nadchla ta míra solidarity, která se objevila mezi lidmi. I já jsem šila roušky a vlastně díky nim jsem se naučila šít na stroji.

Jaká osobnost Tě inspiruje? Proč právě on/a?

Mám štěstí, že mám kolem sebe řadu inspirativních osobností. Inspiruje mě můj dědeček, který jako lékař pomohl spoustě lidí a nenechal se zlomit ani těžkým úrazem. Inspiruje mě moje maminka, která má doktorát a několik vysokých škol, přesto jsme pro ni na prvním místě já a brácha a v posledních letech se také hodně stará o dědu, který potřebuje péči a díky tomu může žít s námi. Ráda bych jednou dokázala skloubit péči o rodinu s prací tak, jako ona. Moc mě inspiruje pan profesor Pražienka, který byl na Novém PORGu čtyři roky mým třídním profesorem. Vyhrál v anketě Zlatý Amos kategorii nejlepšího učitele chemie a mě nasměroval k vědě. Mimo mnoho jiného nás naučil i to, že nejsou důležité známky, ale to, jaké znalosti máme a co s nimi dokážeme.

Jaký byl Tvůj největší úspěch v letošním roce?

Do tohoto roku jsme vstoupili v karanténě, bylo pro mě tím pádem velmi těžké vykročit vpřed mým cílům, od něčeho se odpíchnout a dát čemukoliv úplnou pozornost. Postupem času se mi to ale začalo dařilo lépe a lépe. Byla jsem součástí stáže, kurzů plavčíka, školení rozhodčích plavání a spousty dalších naplňujících aktivit. Snažila jsem se těmito aktivitami zaneprázdnit svou mysl během těžkého období pandemie a nemyslet tak moc na to, co jsem dělat nemohla. Mým dosavadním největším úspěchem je dokončení studijního programu na Georgetown University s nadprůměrnými výsledky. Bylo to pro mě nečekané jednak vzhledem k rozhozenému životnímu stylu v době, kdy jsem program studovala, ale také proto, že jsem se domnívala, že američtí studenti musí být vědomostně napřed.

Myslíš si, že se pomoci druhým v Česku věnujeme dostatečně?

Myslím si, že se to neustále zlepšuje. Pro moji generaci je pomoc druhým myslím docela přirozená, a když někdo pomoc potřebuje, nepřistupujeme k němu s předsudky. Alespoň to platí určitě pro lidi z mého okolí. Já jsem vyrostla v prostředí, kde pomáhat bylo normální. V Indii mám adoptivní sestru, kterou jsme podporovali celé její dětství, celkem patnáct let. Vystudovala vyšší střední školu a dnes se má dobře. Ráda vzpomínám, jak jsme pro celou její komunitu kupovali dárky, když byla malá – školní potřeby, pastelky, omalovánky, aby to jiným dětem nebylo líto. Maminka vždycky říkala, že pomáhat je normální a když má někdo štěstí, že může žít takový život, jaký chce, a má to na to pomoci ostatním, měl by to udělat. Někdy jindy sám může pomoc potřebovat. Zároveň vedle pomoci finanční jsme se vždycky snažili pomáhat svojí vlastní činností. Podporujeme různé adresné zajímavé projekty a pomáháme tam, kde to má konkrétní výsledek. Máloco člověka naplní víc než skutečná pomoc tam, kde je potřeba a kde je vidět.

Je něco, co bys vzkázal/a svým vrstevníkům?

Chtěla bych jim vzkázat, aby se nebáli vystoupit ze své komfortní zóny a zkusili najít něco, co je bude vážně bavit a naplňovat.  A pokud to napoprvé neobjeví, ať se nevzdávají a hledají dál. Protože když to nezkusí, nikdy na to nepřijdou. Dětství a mládí je ta nejlepší doba na to zjišťovat, kde máme své limity a jak je můžeme posunout dál. Také jim chci vzkázat, aby se měli rádi. Protože nikdo nejsme dokonalý, ale všichni jsme jedineční a na každém z nás je toho hodně dobrého. Nebuďte zbytečně kritičtí k ostatním a užívejte si toho, co máte, co umíte a co Vás baví.

Jaké máš plány do budoucna?

Ráda bych si v životě udržela rovnováhu mezi tím, co rozvíjí mě a co je moje služba společnosti. Doufám, že se mi podaří vystudovat medicínu a v oborech, které mě zajímají, posunout hranice léčby o něco dál. Ráda bych se alespoň nějaký čas věnovala lékařství v místech, kde je lékařská péče zvláště potřeba, např. s organizací Lékaři bez hranic, kterou naše rodina dlouhodobě finančně podporuje. Doufám, že se mi podaří dosáhnout nějakého skutečně hmatatelného výsledku i v plavání. Věřím, že člověk musí mít velké sny, aby dosáhl velkých výsledků, proto sním i o mezinárodním úspěchu.

Daniela s diplomem a medailí z plavecké soutěže
© archiv Evy Rybkové

Co pro Tebe znamená vítězství v anketě Dítě Česka?

Vítězství v této anketě je pro mě potvrzením záslužnosti všech mých aktivit. Díky mému vítězství teď mohou děti a mladí lidé v Česku dostat větší prostor na projevení svých názorů, aspoň v to doufám. Dětem se podle mě nedostává tolik prostoru, kolik si zaslouží, a někdy jsou jejich názory a přání nevyslyšeny. S postupem času se nám dětem ale dostává větší uznání za naše aktivity. I když je spousta úspěšných dospělých, je také spousta úspěšných dětí, které velmi často dělají více než řada dospělých, bez dostatečného uznání. Můj cíl skrz spojení s UNICEF je dát dětem silnější hlas, více respektu a větší zapojení se do dění společnosti.

Vaše pomoc je pomocí dětem
Takto můžete pomoci:
Vaše pomoc je pomocí dětem
Takto můžete pomoci: