Šest příběhů, které díky vám nabraly šťastný směr

V roce 2017 se událo mnoho tragédií. Ale byla by škoda soustředit se jen na ně. Naděje existuje! Dívky zachráněné před nucenými sňatky, děti, co jsou zpátky ve školách, ti nejmenší proočkovaní proti smrtelným nemocem... Následující řádky nám tak můžou posloužit jako připomínka toho, že i navzdory těm nejhorším okolnostem je možné něco změnit. Přečtěte si, jak UNICEF spolu s vámi zlepšil nebo zachránil životy dětí.

Malá Maria je zase se svou rodinou

V únoru minulého roku byl v Jižním Súdánu oficiálně vyhlášen hladomor. Situace je stále hrozivá – více než milionu dětí hrozí podvýživa i v roce 2018. Podvyživená byla i dvouletá Maria, když ji v říjnu přijali do nemocnice podporované UNICEF. Už za měsíc se však úplně uzdravila. A není jediná – za poslední čtyři roky tam UNICEF vyléčil přes 600 tisíc dětí.

Ihned po přijetí do výživového centra totiž začala Maria dostávat speciální terapeutické mléko, které je určené pro děti, jejichž organismus oslabený podvýživou nedokáže přijímat normální stravu. Po několika dnech sice stav holčičky ještě zkomplikovaly vysoké horečky a lékaři měli podezření na malárii, naštěstí ale pomohla antibiotika a po čtyřech týdnech léčby už byla Maria připravená vrátit se domů. „Už se začala znovu smát a je skoro úplně zdravá. Je to jako zázrak,“ říká dojatě její maminka Gisma.

© UNICEF/Gonzalez Farran

Dobrovolníci vyhlásili boj choleře v Jemenu

V dubnu postihla Jemen jedna z nejhorších nákaz cholery v historii – zkolaboval systém zdravotní péče, lidé zůstávají bez přístupu k pitné vodě. A těmi, kdo trpí nejvíce, jsou samozřejmě děti. Někdo to ale nevzdává. Dobrovolníci podporovaní UNICEF učí své sousedy a další členy komunity, jak bezpečně a zodpovědně nakládat s jídlem a vodou. Cholera je velmi nebezpečná nemoc, zabíjí, říká 45letá Fathya. Jedno z mých dětí taky onemocnělo, tak jsem se rozhodla dobrovolničit.

A i přestože je situace stále vážná, od října nově nakažených ubylo. Zásadní podíl na tom mají právě dobrovolníci: chodí po ulicích a rozdávají plakáty s informacemi o místech, kde si mohou lidé natočit pitnou vodu. Také poskytují rady o tom, jak nakládat s nemocnými. Na místech s pitnou vodou například Fathya kontroluje lidem nádoby, zda jsou dostatečně čisté, a pak chodí ode dveří ke dveřím. Vyráží i na tržiště, kde má vždy jistotu velkého publika, které bude jejím radám naslouchat. Informace o prevenci se tak díky našim dobrovolníkům dostaly už k jednomu milionu lidí. Rodiny postižených tak například vědí, jak doma připravit rehydratační roztok, pokud začnou děti trpět průjmy. A Fathya, stejně jako tisíce ostatních dobrovolníků, které UNICEF pravidelně školí, tak úspěšně doplňuje práci doktorů a sester, kterých je bohužel stále větší nedostatek. Dobrovolníků je ale celkem 16 tisíc. A to vůbec není špatné číslo!  

© UNICEF/Fuad

Karyna je zpátky ve škole

Východní Ukrajina je posetá minami. Každý den je tak ohroženo více než 22 tisíc dětí, které chodí do školy nebo si hrají na místech, kde mohou být miny schované. Mezi nimi je i 14letá Karyna. Žije blízko bojové linie, ale díky UNICEF alespoň ví, jak včas rozpoznat nebezpečí a minám se vyhnout. Každý den musí ujít dva kilometry do školy podél cesty poseté odpadky, lemované rozpadlými budovami a nevybuchlými minami, z nichž jen některé jsou označené oranžovými pásky. Už jsem zvyklá. Chodím tudy i se svou malou sestřičkou. Minulý rok jsem se ale dost bála, zvlášť když bylo slyšet střelbu okolo doněckého letiště, říká Karyna.

V srpnu minulého roku opustilo své domovy v oblasti 1,5 milionu lidí. Ne všichni ale měli tu možnost. A ti, kteří byli například z finančních důvodů nuceni zůstat, teď stojí každý den tváří v tvář minám. Situace je asi nejhorší pro děti žijící v oblasti Doněcku a Luhansku, kde jsou neustále vystaveny hrozbě bombardování a nevybuchlé munice. Karyna je tak jediným dítětem z okolí, které stále chodí do školy. Do té vzdálenější, protože tu bližší už několikrát zasáhla bomba, a proto ji zavřeli. Teď už je opravená, jenže do ní nikdo nechodí – v oblasti už skoro nikdo nežije.

Aby Karyně a ostatním dětem, které mají to štěstí a do školy chodit můžou, alespoň usnadnil cestu, spustil UNICEF informační kampaň. Ukázali nám, jak miny a střepiny vypadají. A vím, že se nemám dotýkat čehokoli, co vypadá podezřele, a nemám chodit po krajnicích. Podobné informace obdrželo už na půl milionu dětí a jejich rodin. I přes všudypřítomné nebezpečí se Karyna se do školy vždycky těší. Léto strávila doma jen se svou sestrou Milanou a rodiči, nikdo z příbuzných nebo přátel je kvůli strachu o život nenavštívil. Přes léto jsem byla sama doma, ve škole je větší sranda, říká.    

© UNICEF/Filippov

Umar: narozen v uprchlickém táboře

Když v srpnu 2017 zasáhla Rakhinský stát v Barmě vlna násilí, více než 800 tisíc lidí uprchlo do sousedního Bangladéše – z toho 60 % dětí. Umar se narodil v uprchlickém táboře těsně po tom, co jeho matka překročila hranici, a bez jídla mu brzy hrozila podvýživa.

„Přišla jsem s manželem a tchyní. Šplhali jsme do kopců a prodírali se skrz prales. Ani jsme nevěděli, kam jdeme, jen to, že se už nemůžeme a nechceme vrátit. Naši vesnici vypálili.“ Umarova maminka byla v devátém měsíci těhotenství, a přesto ušla stovky kilometrů, než se dostala do uprchlického tábora. Tam se čerstvě narozený Umar dostal do péče UNICEF a nyní jsou on i jeho maminka zase v pořádku. 


Děti sobě po hurikánu Irma

Na sklonku léta minulého roku se ostrovy ve východním Karibiku (Haiti a Kubu nevyjímaje) přehnaly hurikány Harvey, Irma a Maria. Jenom na ostrově Barbuda bylo zničeno na 90 % všech budov. Jeho obyvatelé tak byli nuceni přesídlit na sousední Antiguu, kde je místní přivítali s otevřenou náručí – poskytli jim oblečení, jídlo i přístřeší. Šestiletá Bella Ryan Jackson byla jednou z dobrovolnic, které se v improvizovaných centrech ujaly svých sousedů. Třídila a skládala přinesené oblečení a vůbec dělala vše, co bylo třeba. Uklízela prostory centra a také rozdávala jídlo. „Pomáhám tady s babičkou. Kdyby všechny ty děti nemohly přijít sem, kam by šly?“ říká. Chvíli totiž hrozilo, že ostrov zasáhne další bouře. UNICEF na ostrov dopravil zásoby krizové pomoci a mimo jiné poskytl psychosociální pomoc dětem, kterým bouře vzala domovy. Ve spolupráci s místní vládou zajistil pro oba ostrovy i dodávky pitné vody a hygienických potřeb. Sama Bella svou pomoc shrnuje jednoduše: „Chtěla jsem být užitečná. Kdyby se to stalo mně a já ztratila domov, taky bych doufala, že mi ostatní pomůžou.

© UNICEF/English

Waibai surfuje po vlnách internetu

Dvanáctiletá Waibai žije v severní oblasti Kamerunu, která často čelí útokům sekty Boko Haram. Její rodina musela kvůli tomu utéct z Nigérie a usadila se ve vesničce Baigai, kde nyní Waibai navštěvuje jednu z prvních „online“ škol. „Pamatuju si úplně přesně, kdy jsem byla poprvé na internetu. Bylo to v lednu 2017. Předtím jsem ani netušila, že něco jako internet existuje.“ UNICEF totiž v rámci programu Connect my school škole pořídil tablety s internetovým připojením, a žáci se tak mohou učit nové věci mnohem rychleji. Otevřel se jim zcela nový svět!

Svět se vzdělávacími hrami a nespočtem textových i obrazových aplikací. Děti nejčastěji využívají Wikipedii. „Když jsem předtím nevěděla nějaké slovíčko, zeptala jsem se učitele. Ale s tablety je to ještě lepší, protože tam může být to vysvětlení jakkoli dlouhé.“ Učitelé se shodují, že teď když se děti mohou učit i samy s pomocí internetu a pak o daných úkolech diskutovat mezi sebou, je proces učení mnohem efektivnější. Takhle si mohou zahrát na učitele i samotné děti! A Waibai to nadšeně potvrzuje: „S tabletem jsem se naučila strašně rychle a pomáhám teď i spolužákům.“ 

Jen za roky 2014 a 2015 získala škola na 400 nových žáků – drtivá většina z nich přišla, když jejich rodiny utíkaly před Boko Haram. Waibai na události před čtyřmi lety jen nerada vzpomíná: „Zaútočili v noci, když jsme spali. Vypálili domy ve vesnici, pozabíjeli její obyvatele. Utekli jsme i bez peněz na jídlo.“ Rodina byla na útěku týdny, spala na cárech hadrů na zemi a téměř měsíc jedla jen to, co našla v džungli. Waibain otec nebyl ve chvíli útoku v domě a od té doby ho nikdo neviděl.

Waibai se ale nevzdává: „Až vyrostu, chci být ředitelkou ve škole. Chci dávat tablety dětem a učit je, jak je používat. A pro teď si úplně nejvíc přeju být v kontaktu s dětmi zdaleka – třeba z Evropy. Chci se jich zeptat na tolik věcí!“ 

© UNICEF Kamerun

Jak můžete pomoci

Tisk